Josef: Svátků je hodně, hlavně, když má třeba někdo narozeniny v rodině. Pak jsou takové svátky, bych řekl…

Jana: Ty Dušičky.

Josef: Dušičky, no, to je v listopadu… Kdy to bylo?

Jana: Prvního, ne? Svatodušní svátky.

Josef: Druhého. Druhého listopadu. A kdy se… To je Památka zesnulých, jo, bych řekl, oficiálně, jo, se to jmenuje. A to se zapalují svíčky na hrobech, jo. Když si vzpomeneme na ty zemřelé, třeba moji (moje) nebo naše rodiče. Tak jim tam doneseme svíčku, zapálíme, postojíme chvilku a je to taková úcta k těm zesnulým. Takže to jsou Dušičky. No a pak jsou třeba v létě takové svátky tady v kraji, jako, máme cyrilometodějské.

Jana: Tak to je celostátní. No ale tak protože tady ten Velehrad je tak blízko, tak je to tady takové víc.

Josef: Je tady Velehrad. A je to vlastně oslava příchodu Cyrila a Metoděje do našich zemí.

Jana: Na Moravu.

Josef: …na Moravu, jo, z Řecka.

Jolana: Jako úplně že bysme (bychom) měli velkou jako party, událost, to jako úplně ne. Aspoň my doma. A většinou ty Velikonoce jsou takový (takové), že je dodržujeme, dodržujeme hodně Vánoce. Máme spoustu typicky českejch (českých) jakoby svátků, ale úplně jako že bysme (bychom) je slavili, slavili, to ne. – Aha a co jsou ty typické české svátky, co slavíš, co aspoň trochu slavíte? – Co aspoň trošičku slavíme? Prvního máje. Dáváme si pusu pod třešní, to jo. Ale jinak… Silvestr. Ten se slaví tak jako celosvětově. Ale že bysme (bychom) slavili třeba sedmnáctýho (sedmnáctého) listopadu, že bysme (bychom) slavili Svatýho (Svatého) Václava… To nee (ne).

Petra: Občas si připomenu třeba v červenci jako že upálení Jana Husa a takový (takové), ale to je asi všechno.