Pavel: Nevím, jestli se tomu dá říkat umím. Domluvím se anglicky, rusky, polsky dobře. A to je tak všechno. Něco málo německy.

Viktor: Tak česky umím, slovensky trochu, protože táta je vlastně Slovák, takže trochu umím vod (od) něj. A doufám, že trochu anglicky. A něco málo německy no.

Jana: Umím německy, trochu rusky. Snažila jsem se učit čínsky. Anglicky a to je asi všechno.

Eva: Já mluvím samozřejmě česky, anglicky a učila jsem se německy, ale to umím maximálně číst a nevím, co čtu.

Mikuláš: Mluvím česky, můj rodnej (rodný) jazyk. A mluvím anglicky a trošku německy. Asi šest let jsem se učil na střední škole německy.

Michal: V Evropě je docela normální, že spousta lidí umí nejlépe čtyři nebo pět jazyků. A většinou se dá říct, že umí tak dva-tři na nějaké úrovni jako komunikační, že tam si můžou povídat o nesmrtelnosti chrousta nebo o světovém míru. A další jazyky umí na takové úrovni, že dokážou přežít. Takže já umím anglicky, česky, německy,  slovensky, protože jsme kdysi byli Československá republika. Mám hodně blízko k polštině a k ruštině. A řekl bych, že se dokážu jako dorozumět, přežít ve Španělsku, v Itálii a ve Francii.

Pavel: Ale tak, anglicky tak běžně. A trošku německy, něco… Španělsky umím jako… na to umím balit holky jako. Ragazza bella! A… a kdysi jsem se učil mrtvé jazyky. – Jo? A které mrtvé jazyky? – Takže jako akádštinu a tajty (tyto) věci. Starou bibličtinu. Jako hebrejštinu jako starou tuto. Ale to už je jako pryč.