Jana: Tak záleží, jestli je to už jakoby závěrečná zkouška. To se většinou třeba učím celý týden na jednu zkoušku. Ale musím si dělat vždycky přestávky, že se učím třeba čtyři hodiny v kuse, pak si dám třeba jídlo a pauzu nějakou. Pak zase pokračuju. Ale když je to nějaký menší test, tak třeba večer předtím nebo záleží.

Vavřinec: Jako že od rána do večera v tom zkouškovém období. Vždycky tak jako týden na nějakou zkoušku jsem se učil. – A třeba během školního roku, jako když nejsou zkoušky? – Tak to jsem si spíš dělal ty výpisky. To jsem… Já mám problém jako říct, co je učení a co je dělání těch výpisků, že to mám jako… takový jako… proces, který se mi prolíná. A už to… dělání těch zápisků na té přednášce už pak tak jako plynule přecházelo v zapisování toho a nějaké uvědomování si. Těžko říct, jestli je to ještě učení anebo je to jenom jako psaní a přepisování.

Eduard: Když musím. Takže já to teda… já se snažím… já se snažím chodit do školy, nebo prostě mít co nejvyšší docházku, protože pak když se to mám znova učit, nebo… český školní systém funguje trošku jinak než americký. To znamená, že důraz není tolik na průběžné práce během semestru, ale potom… Nebo semestr u nás v Čechách, nebo v České republice, má obvykle třináct týdnů a pak následuje zhruba dalších pět, nebo je to něco málo přes měsíc. Myslím, že to je pět, možná někdy i šest, záleží, jak to vyjde. A my tomudle (tomuhle) období říkáme zkouškové období, kdy je třeba si splnit všechny povinnosti. To znamená buďto testy, ústní zkoušky, kdy vlastně se testuje nebo… Jaksi smyslem je zjistit, jak jsme pochopili celou látku toho předmětu. To znamená vlastně nás na konci zkouší z toho, z celé látky. To znamená, že oněch pět týdnů po konci semestru si každý student vždy užívá. To samozřejmě myslím ironicky. A takže tak. Většinou to dopadá tak, že během semestru všichni odkládají všechno na poslední chvíli a pak zkouškové období… Český student je většinou zavřen u sebe, ať už bydlí na koleji, ve svém pokoji, doma, to je jedno. Ale vypadá to většinou tak, že o tom člověku x dnů nikdo neslyší, protože je třeba dohnat to, co se opomíjelo.